Sebaceózní adenitida a my

Chodí pešek okolo, nedívej se na něho... Kdo se na něj koukne, toho pešek bouchne. Dětská hra, kterou jsme se snad bavili všichni. Pro nás momentálně tvrdá realita, kterou však bereme s nadhledem nám vlastním, bez sebelítosti či útočení na druhé. U Hagíska bylo diagnostikováno SA. Je fatální, že zrovna u něj a jsme přesvědčeni, že to není pro nic za nic. Haguro je pro nás výjimečný pes, i když to samé platí pro všechny naše psy, žádný z nich nezpůsobil tolik, co on. On nás zavedl do světa akit, provedl nás rajskou zahradou, kde jsme se setkali s mnoha hady, jejichž jablka jsme naštěstí nikdy nepřijali přesto, že jsme se mnohdy museli přesvědčit. Musel to být právě on, který nám ukáže i odvrácenou stránku, o které se mnohým ani nezdá. Když jsme se jeho diagnózu dozvěděli, byla to rána z čistého nebe. Ne tak kvůli němu samotnému, ale hlavně kvůli sedmi drobečkům, co se nám batolily u maminky Ryunky. Hagísek je pořád veselý, hravý, vyvádí kraviny, jako normálně, chuť k jídlu normálně abnormální... Pro něj se nic nemění.

A tady je náš celý příběh:

Hagísek je pro nás mimořádný pes a moc jsme toužili po tom, aby měl štěňátka s tou pravou a proto jsme z Itálie importovali jeho protějšek, naši milovanou Ryunku. Na rozdíl od některých jsme zájemce o krytí skutečně odmítali a jen o tom nemluvili, jelikož Haru Kaze je tu příliš.. Snoubení Hagíska a Ryušky měla být od samého začátku jeho jediná štěňátka v ČR, která si pro svou výjimečnost zaslouží. První krytí se nezdařilo a o to víc jsme se těšili na úspěch krytí druhého. Již jsme nenechali nic náhodě (resp. doporučení veterinářů) a na progesteron jsme jezdili téměř každý den a vyplatilo se :) Krytí proběhlo bez problémů a takřka okamžitě. Následující dny jsme měli šťastně pozorovat Ryušky rostoucí bříško.
8.5.2011, tři týdny po krytí jel Hagísek s paničkou na výcvikový tábor. Hned při příjezdu jsme si všimli drobných šupinek v oušku a obávali se, že se opět vrátil zánět, který jej od září 2010 několikrát potrápil. Po táboru začala naše cesta a ustavičné návštěvy MVDr. Nováka v českobrodské nemocnici, pro něhož nemůžeme nalézt slova díky, kolik času, práce i pochopení nám během celé doby poskytl. Nejdříve jsme začali léčit zánět, vše tomu napovídalo, v oušku byly nalezeny kvasinky. Zánět se na pár dní zlepšil, ale poté zase vrátil. Netrvalo dlouho, vnitřek uší byl celý červený a bez chlupů, uvnitř nevysvětlitelné strupy, které nemohlo tak malé množství kvasinek způsobit. Příznaky naznačovaly, že by se mohlo jednat o alergickou reakci, buď na kapky, jež jsme užívali na zánět, nebo jinou. Postupně se šupiny rozšířily i na vršek uší, částečně vypadaly chlupy, objevil se otok hlavy. V tuto chvíli se již začalo polemizovat o SA a radost nad rostoucím pupíkem nám přebily obavy nad tím, co se děje s Hagískem – děje pouze po fyzické stránce, neboť po té psychické byl a je stále naprosto stejný blázen :) Otok hlavy a problém, který byl pouze v uších opět vychýlil ručičku vah na stranu alergie. Hagísek dostal injekci kortikoidů a do večera bylo po otoku, následkem čehož mu zase začalo téct z nosu. Okolí čenichu měl takřka bez srsti a ke všemu se přidal ošklivý zánět spojivek. V tuto chvíli se o slovo hlásil pemfigus, který má podobné příznaky.
Ani po konzultaci s MVDr. Rybníčkem, který se rovněž nesetkal s SA začínajícím a projevujícím se pouze v uších, otokem atd. jsme nevěděli kudy kam a jediná možnost, jak to rozseknout byla biopsie. Na rozmýšlení nebylo moc času kvůli štěňátkům, která každým dnem byla na Ryunce více vidět. Hagísek podstoupil biopsii 9.6.2011, bylo mu odebráno 5 vzorků, dva z oušek, jeden z čela, jeden pod okem a poslední z těla, které bylo bez jakýchkoliv potíží či příznaků, co by napovídalo SA. Z místa pod okem, které bylo silně zasaženo zánětem, byl proveden ještě seškrab, kde byly objeveny buňky, které opět poukazovaly spíše na riziko pemfigu. Ale nezbývalo, než čekat. Dny se strašlivě vlekly a to čekání bylo doposud to nejhorší, co jsme s SA zažili. Výsledky se o týden zdržely a my je obdrželi 23.6.2011, diagnóza "Granulomatózní sebózní adenitida – akutní stádium" byla pro nás skokem do hluboké propasti, kde jsme se sedmi prcky spokojeně cucajícími mlíčko nevěděli, kam dopadneme.
Nikdo nechce slyšet tuto diagnózu, ale také nikdo nemusel čelit tolika otázkám o životě právě narozených štěňátek jako my. Ano, ve hře byla i otázka o utracení, která však padla ještě před určením Hagískovy nemoci a stejně bychom to nikdy nedokázali. Pro někoho by to bylo nejschůdnější řešení a když jsou schopni utratit (nebo poradit utracení) dospělého psa, asi by nad třídenními štěňátky nepřemýšleli. Pro nás jsou však víc, než štěňata, jsou to naše malá štěstíčka, za která budeme dýchat v každé situaci, jsou to naše lásky, pro které se budeme bít za jejich právo na život. Je pravda, že představa devíti akit na jednom dvorku, v našem případě na jednom gauči, nás děsila, ale byla pro nás přijatelnější, než "ta jiná možnost". Další dilema bylo, kdy to dát na náš web. Byli jsme odhodlaní dát to chovatelce na vědomí okamžitě, vytroubit to do světa, jelikož se nemáme za co stydět a prostě je to život. Na radu jsme si to rozmysleli, protože se v akitách pohybujeme dost dlouho na to, abychom věděli, že tím bychom pošlapali štěňátkům naději na milující domov. Nemýlili jsme se, "milovníci akit" by proto udělali vše, co by bylo v jejich silách – jak nám dokazují dnes a denně. Hagurova adenitida nebyla žádným tajemstvím, otevřeně jsme to říkali všem zájemcům o štěňátka, návštěvám – a že jich bylo, jeho fotky na webu byly staré jen pár hodin spolu se štěňátky, doprovází nás všude, stejně jako vždy. Všichni stejně vědí, že i kdybychom to chtěli tajit, nikdy by se nám to nepodařilo, jelikož bychom nikdy Hagíska "neodstavili", nenechávali jej doma... On bude vždy po našem boku, ať bude v jakékoliv kondici.
V této nezáviděníhodné situaci nás podrželi nejen naši nejbližší a rovněž se pro ně hledají těžko slova poděkování... Bez Fajkýšových i Růženky a dalších, které raději nebudeme jmenovat (jistě chápou proč), bychom to nezvládli, tak snadno a dobře. Navždy Vám budeme za vše vděční, za Váš lidský přístup, za Vaši lásku ke psům, která je skutečná! Děkujeme i těm, co se přese vše chtěli našich štěňátek ujmout, která však byla již zadaná. Slzy do očích nám však vehnaly e-maily a slova od páníčků našich zlatíček, která se nám rozprchla do celého světa. A díky nim máme jistotu, že jsme lepší domovy nalézt nemohli, že budou milováni v každé situaci a budou mít ty nejlepší životy, jaké jsme si pro ně mohli vysnít. Vzít si štěňátko s takovým rizikem není jednoduché, ale věříme, že to všichni svým páníčkům více než bohatě oplatí :) Jim patří to největší a nejupřímnější poděkování!
Udělali jsme maximum pro jejich spokojené životy, pro šťastné životy "Ai" vrhu i jejich majitelů, nyní nezbývá jen doufat. Doufat, že je Ryuška zdravá, že léčba bude rok od roku snadnější, že budou genetické testy, že SA půjde někdy vyléčit. A i kdyby nic z toho nevyšlo, nemusíme doufat v to, že i kdyby se SA u některých projevilo, že bude i tak milováno a žít plnohodnotný život. Tím si díky novým páníčkům můžeme být jisti a to je pro nás nejdůležitější.

Několikrát nám lidé položili otázky typu: "Vzali byste si Hagíska, kdybyste věděli, že bude nemocný?" Nad odpovědí nemusíme přemýšlet ani zlomek vteřiny: "Ano, tisíckrát ano!"

Haguro a léčba:

Hagísek má nemoc na začátku, kdy se jeho mazové žlázy nachází ve všech třech stádiích – některé žlázy jsou v pořádku, některé narušené, jiné úplně zničené. Byli jsme rozhodnutí léčit Hagíska na základě přírodních přípravků, olejů atd., nikoliv "chemií". Ovšem nasadili jsme Cyklosporin, jelikož má reálnou šanci odumírání mazových žláz zastavit. Velmi jsme se obávali Hagískovy reakce, první podání 2 tablet bylo 27.6.2011. Do půl hodiny zvracel a bylo mu zle. Asi za půl hodinu jej to přešlo, ale byl celou noc neklidný a dobře mu nebylo. Druhý a třetí den byla reakce organismu o poznání lepší, jen v noci cestoval. Od té doby snáší lék bez problémů. Od 7.10.2011 užívá Cyklosporin obden. Jeho stav se rapidně zlepšuje, strupy v uších zmizely a uši zarostly. Nová srst se objevuje po celém těle i přes objevení strupů na hlavě a krku. Hagískovi podáváme také vitamín A, občas jej vykoupeme v šamponu DOUXO, po kterém má krásnou srst a viditelně mu prospívá. Zkoušeli jsme Spot-on DOUXO, ale šampón je lepší. Stroupky a spodek tlamičky omýváme heřmánkem, který Hagis miluje a vyžaduje misku za odměnu. :) Všichni psi dostávají pravidelně pangamín, oleje (lososový, pupalkový, olivový) a regenerátor organismu Dog Fit. Hagurovi do krmení přidáváme více potravin, které obsahují látky podporující růst srsti a mající vliv na stav kůže (květák, žloutek...).
Informace o léčbě SA na internetu naleznete, ale aktuální stav cen i účinků byste hledali velmi těžko a straší se s nevratným odumíráním mazových žláz a s cenami šplhajícími do desetitisícových částek za jedno balení léků. Před nedávnem jsme se dozvěděli potěšující zprávu, že se dochází k obnově mazových žláz léčbou cyklosporinem, což dává velký příslib do budoucnosti. I cena za tento lék není astronomická, jak se uvádí a šla hodně dolů. Hagísek užívá Sandimmun Neoral 100mg, jehož cena se pohybuje kolem 2000Kč. Samozřejmě i tak je to vysoká cena, ale v porovnáním s pěti tisíci, jak tomu bylo, je to o mnoho příznivější. Takže se nemusíte děsit, že Vás léčba vyjde na 60 000Kč ročně, jak se také uvádí...

Haguro a vliv SA na jeho život:

SA pro nás bylo strašnou nemocí, viděli jsme fota psů v hrozném stavu. "Musí se trápit" byla jediná myšlenka, kterou jsme v hlavě měli a to nás na nemoci děsilo nejvíce. Za krátko jsme poznali dva psy s touto nemocí, o jednom majitelka říkala, že jej psychicky nijak neovlivnila a druhý je prý smutný a utrápený. Mysleli jsme si, že je to dáno formou SA a dále se obávali. Jenže psů, které jsme s SA poznávali začalo přibývat – a to nejen v ČR, ale i v zahraničí, měli jsme osobně možnost s nimi strávit nějaký čas, mluvit s jejich majiteli a hlavně vidět. VŠICHNI byli naprosto veselí, bezstarostní psi, které nemoc SA jen tak nerozhází. Mnoho lidí v zahraničí hovoří pouze o kosmetickém problému, i veterináři se nesetkali s tím, že by to psa psychicky deprimovalo. To bylo rozhodující pro náš postoj k této nemoci. Málokdo si uvědomuje, že SA není konečná, že to není smrtelná nemoc. Jak hrozné je, že pes v deseti letech onemocněl SA ve srovnáním s tím, že roční pes zemře na rakovinu? Že trpí záchvaty epilepsie? Že nemůže pro bolest chodit? Že musíte hlídat každý namáhavější pohyb a dodávat kvanta léků na srdce?
Haguro je pořád stejný, nikdy nebyl skleslý, smutný, nic jej nebolí. To je pro nás podstatné a udávající další postoj. Nemoc mu vzala chlupy, ale nikoliv duši a elán do života!

SA v chovu:

Genetický výzkum SA proběhl u plemene pudl v 90.letech v Americe. Zde se odhalila autosomálně recesivní dědičnost, kterou se nemoc dál předává z rodičů na potomstvo (viz. předchozí článek). Podstatné je, že výzkum proběhl pouze u pudlů a u jiných plemen se pouze PŘEDPOKLÁDÁ stejný princip. Proto se z naší strany nejedná a negaci dědičnosti SA, sami si myslíme, že je to nejpravděpodobnější způsob, ale z hlediska vyřazování psů atd. to prostě nelze považovat za jednoznačný důkaz a důvod pro vyřazení. Tím bychom se akorát vystavili riziku soudních procesů (respektive klub), kde by tento spor vyhráli žalobci.
Přesto však nehodláme dělat mrtvé brouky a nemoc neřešit, ale jak jsme již napsali, řešení je velice omezené. Zde je náš návrh, jež jsme podali na schůzi sekce 16.4.2011:

Návrh: I nadále sledovat výskyt nemocných jedinců a zabránit dalšímu spojení zatížených linií. Maximálně se zapojit do dalšího výzkumu nemoci pokračovat v osvětě veřejnosti.
Poradce chovu bude mít právo zakázat spojení v případě, že má lékařské zprávy potvrzené MVDr. Rybníčkem k dispozici a je jasné patrné riziko, že narození potomci mohou být nemocí SA postiženi. Chovatel má právo se proti rozhodnutí poradce chovu odvolat Výboru klubu.
V případě nepodložené domněnky (v linii se nevyskytli nemocní jedinci, ale v následujících generacích je značné procento potvrzených přenašečů) je povinen upozornit chovatele na možné riziko, chovatel však kryje na vlastní zodpovědnost. Je nutné zamezit příbuzenské plemenitbě a opakovaným krytí, které výrazně zvyšuje hrozbu propuknutí choroby u štěňat. Pobízení chovatelů k zahraničnímu krytí a využívat, co největšího počtu krycích psů je naprostou nezbytností, která vede ke zvýšení genetické variability a následné minimalizaci výskytu SA a jiných geneticky podmíněných chorob.

Na oné schůzi padlo mnoho nesmyslů a polovičatých řešení, které by naneštěstí stejně platily jen pro některé, což je hlavní důvod, proč jsme s tímto postojem nesouhlasili. Když sledovat SA, tak všude a objektivně! Osobní antipatie v tomto nemají, co pohledávat. Byl také vznesen dotaz, jak se SA řeší v zahraničí, který však byl zodpovězen po dlouhých vytáčkách víc než trefným slovem „Nevím“, slůvko, které se jako červená nit táhlo celým dnem. Pokud chci něco změnit, potřebuji snad nutně znát stanovisko v ostatních státech, kde je chov na jiné úrovni, než v ČR. Nechat se uchlácholit smyšlenkami, že v cizině SA neexistuje, chovatelé se k tomu staví otevřeně a všechny příbuzné vyřadí, je rovno naivity. Ale proč zjišťovat, jak je to jinde, když vím, jak je to u mého (ne)přítele. Opět nám to nestačilo a i když jsme věděli, jak je to s SA v zahraničí, rozeslali jsme e-maily do celého světa, jak přímo do klubů plemene, tak několika přátelům z řad chovatelů. Zajímavé je, že jsme se nedočkali žádné reakce ze strany klubů zemí, které udávají tempo dnešnímu chovu. To je poněkud smutné a zcela v rozporu s tvrzením, jak jsou cizinci proti Čechům uvědomělí.
Čeho jsme se dopátrali? SA je tabu všude. Nikdo se k ní nechce vyjadřovat, nikdo ji nemůže řešit. Zásadní kroky by narazily na odpor chovatelů, kteří by chovatelský klub opustili. Vyřazováni jsou pouze nemocní psi. Proto je veškerá zodpovědnost přenesena na samotné chovatele, kteří ručí za svůj chov. Zajímavý názor nám přišel z JACA, že každá akita v sobě nese gen SA a je pouze otázkou, jaký spouštěč nemoc vyvolá. Nezní to utopicky, když vezmeme v úvahu, že akity jsou po celém světě natolik protkány příbuzenskou plemenitbou, že je jen velmi minimální pravděpodobnost narazit na jedince, v jehož předcích nenaleznete žádného přenašeče. Možným řešením by bylo zveřejňovat všechny nemocné jedince, ale bohužel jich známe pouhých pár procent. Většina chovatelů to tají, majitelé to neberou jako nic neobvyklého a chovateli to ani nesdělí, psi mohou zemřít přirozenou smrtí dříve, než SA propukne a i v dnešní době se stává, že veterinář zkrátka nepozná, o jakou nemoc se jedná. Je to bludný kruh, ale pokud nebudou genetické testy včas odhalující zdravé/nemocné/přenašeče, budeme se v něm i nadále motat.

My a SA:

Když před dvěmi lety propukl boj okolo SA po přednášce MvDr Nováka na srazu, měli jsme málo informací a ignorující postoj ze strany bývalého vedení klubu. Všechno se řešilo změtí hádek a osočování v jedné návštěvní knize. My jsme se zapojovat nechtěli, nejsme veterináři, ale bohužel jsme k tomu byli přinuceni. Náš návrh byl, aby se vyřadili rodiče a přímí sourozenci nemocných psů, což se týkalo v té době jen jednoho vrhu a dvou psů (psů bylo více, ale o nich se nevědělo). V té době nám to přišlo jako jediné možné řešení, jak zamezit dalšímu šíření této nemoci. Jsou to už dva roky. O SA toho víme více, stejně jako to, že to není zdaleka jen problém náš, ale globální a dokud nebudou genetické testy jsme bezbranní.
Nyní jsme napadáni, že SA bagatelizujeme, popíráme a kdoví co všechno. My ale nejsme lidé, co mění názory, jak se jim zrovna hodí, netvrdíme, jak jsme pozastavili chov dívajíc se na březí fenu, ani se nesnažíme zalíbit davům. Vždy se snažíme před tím, než si uděláme obrázek, získat, co nejvíce informací a nestačí nám to, "co jedna bába povídala". Vždy to tak bylo, je a bude, ať se to někomu líbí, či ne. Tak je to i s SA, tvrdošíjně si stát za tím, co jsme věděli před dvěma lety a nebrat v potaz nové informace a fakta nám přijde shodné s popřením Darwinovi práce a věřit dál v Adama a Evu... Informace od "důvěryhodné osoby" nám nestačily a potřebovali jsme fakta. Ta jsme získali a uvědomili si, že okolo SA je přemrštěný humbuk a hlavně, že psi umírají na doporučení zbytečně, jelikož se s touto nemocí dá žít plnohodnotný život. Chtěli jsme o tom informovat veřejnost a proto jsme uspořádali přednášku na srazu. Účel to splnilo, lidé se s nemocí seznámili, psi se neutráceli, ale to, co díky tomu vzniklo, nebylo o mnoho lepší. Zatímco nejdříve bylo SA popíráno, že se vůbec v ČR neobjevuje, že se nedá diagnostikovat atd., dnes je situace zcela opačná a SA je naopak největší metlou plemene, je pouze v ČR, nejlepší by bylo vše vyřadit, zastavit chov a hlavně by chovatelé měli platit majitelům nemocných psů. Chápeme, že život se zvýšenou péčí o psa, která spočívá v častém koupání, dodávání léků, olejů atd. je zatěžující, ale mrzí nás přístup, který vyvolává paniku a staví SA do toho nejhoršího světla. Na rozdíl od většiny lidí máme nyní náhled na nemoc ze všech možných stran – z pohledu zdrceného majitele i z pohledu chovatele, kterému SA zasáhlo do chovu. Přesto náš názor na SA zůstává stejný, není to smrtelná nemoc, není to pohroma, co znemožňuje plnohodnotný život psa i jeho majitele. Největší zákeřností SA je to, že nikdy nevíte, kde a kdy udeří, proto se v chovu neustále objevuje a objevovat bude, pokud se nepodaří získat informace o nemocných/přenašečích/zdravých z genetické informace.
SA je problém v celém světě, může se objevit u všech plemen. Zbraně, kterými by se proti tomu dalo účinně bojovat, bohužel neexistují. Jediná možnost je vyřadit nemocné, přenašeče, jejich potomky. Jenže první problém je nasnadě: na čem by se chovalo?! Tímto krokem by se natolik snížila genetická variabilita, že bychom byli v budoucnu za SA ještě rádi, protože v příbuzenské plemenitbě je daleko větší nebezpečí, než ve spojování rizikových psů, co se nejen SA týče. Podle názoru některých by chov spočíval na preferovaných psech ze zahraničí (kde údajně SA není) – volně přeloženo: na psech z linií, o kterých nic nevíme, na dalších skrytých přenašečích. Je toto řešení?! Když se podaří "vymýtit" SA a co potom? Stejně tady budou nemocní psi. Budou mít rakoviny, dysplazii, budou mít alergie, štítné žlázy, vady srdce a těžko říct, co všechno – proč? Protože středem zájmu byla (je) sebaceózní adenitida. Zkrátka podle nás se nelze zaměřit pouze na jednu věc a po ní fanaticky jít, protože se problém vyklube VŽDY někde jinde a možná bude ještě horší. Tímto postupem – vyřadit všechno – se stejně docílí akorát toho, že chovatelé zase budou tlačit na své odchovy, aby mlčeli. Nic jiného. Ne na úrovní ČR.
Takřka všechna plemena řeší obdobné problémy, jako my s SA, ale musíme být schopni vidět to s nadhledem, aby řešení této problematiky neublížilo psům daleko více, než samotná nemoc.

"Musíme vidět věci a fakta tak, jak jsou a ne je vidět tak, jak bysme chtěli, aby byly."

Jan Werich

Hagísek od 30.4.2011: