Akita v časopisech

Tento článek bychom rádi věnovali prvním zmínkám o plemeni v kynologickým časopisech.

Časopis Pes, přítel člověka

80/4 Výstava v Kortrijku

Akita inu Eikuchi v. Weideland, narozen 17.11.1977, se příliš jako šampion netvářil.

V belgickém městě Kortrijk se konala 8. a 9. prosince 16. Mezinárodní výstava psů EuroDogShow, na které byly zadávány mezinárodní tituly CAC-CACIB. První výstava EuroDogShow se konala v roce 1964 a zúčastnilo se jí 160 psů. V roce 1979 se této výstavy zúčastnilo 2333 psů z 11 zemí Evropy, mezi nimi i z ČSSR. 48 rozhodčí posuzovalo ve čtyřech kategoriích—třídě mladých, třídě otevřené, třídě pracovní a třídě šampiónů. Pro zpestření byly ještě zařazeny dvě třídy—dual—pro dva psy stejného plemene, různého pohlaví a skupinová pro více jak 3 psy bez ohledu na pohlaví. EuroDogShow si získala za 16 let svého trvání velkou popularitu v celé západní Evropě, pro svou dokonalou organizaci a korektnost rozhodování. Vše je zde děláno na efekt pro diváka. EuroDogShow je místem, kam se sjíždějí nejen chovatelé, ale i výrobci psích potřeb. Celá výstava probíhá v kryté hale na okraji města Kortrijk, které leží na belgicko- francouzských hranicích (rozlohou a počtem obyvatel připomíná náš Rakovník). Ve dnech výstavy je celý Kortrijk vyzdoben vlajkami s emblémem EuroDogShow, po městě jsou ukazatele cesty k hale a na náměstí jsou velké, barevné plakáty. Autor: Jiří Vyvadil

Akita Inu—Obětní zvíře

Japonským národním plemenem je akita inu. Podle výsledků bádání je toto plemeno psa chováno čistokrevně asi 2000 let. Centrum chovu bylo původně na severu Japonska. Akita inu zde byla chována příslušníky národa Ainů. Ainové uctívali medvěda. Ke kultu medvěda patřily oslavy, při nichž byli akita inu usmrcováni, obětováni, sloužili jako obětní zvířata.

83/12 Gorův návrat

Čenichová partie hlavy plemene akita inu je kratší a tupě zakončená jako u všech japonských špiců.

V září a říjnu letošního roku uvedla Československá televize japonský seriál Goro—bílý pes. Nejen děti, jimž byl především určen, ale i dospělý drželi Gorovi palce, aby nalezl svůj domov i majitelku. Kdo to je vlastně Goro? Ke kterému plemeni náleží? Goro je příslušníkem japonského národního plemene akita inu(inu znamená v japonštině pes. Akita je název města na severu ostrova Honšů, kde toto plemeno bylo, co paměť sahá, užíváno k lovu velkých zvířat, především medvědů a jelenů), plemene, které se ve své vlasti těší nemalé úctě. Akita inu je svým původem plemeno lovecké, jedno z nejstarších a nejpůvodnějších plemen na japonských ostrovech vůbec. Je příbuzný s velkými špicovitými severskými psy a mezi deseti japonskými plemeny má své blízké příbuzné—ainu, nippon inu, šiba inu. Ze zmíněných severských špicovitých mu stojí nejblíže samojedský špic, sibiřský husky a lajky z území SSSR. Z ostrovních příbuzných mu bezpochyby stojí nejblíže ainu, plemeno pojmenované po původních obyvatelích japonského souostroví, kteří ostrovy osídlili z asijské pevniny, Ainech. Ainové také používali předky dnešních akit inu jako psy lovecké, ale i hlídací. Vyobrazení znázorňující toto plemeno (nebo jeho předky) jsou velmi stará, pocházejí z doby kolem 2000 let před počátkem našeho letopočtu. Dokonce i několik set let staré jsou i písemné záznamy, vlastně plemenné knihy, o chovu těchto psů. Od svých příbuzných z japonských ostrovů se akita inu ovšem odlišuje, a to především kohoutkovou výškou—je to statný pes, měřící 50—68,5 cm (podle standardu přijatého a schváleného mezinárodní kynologickou federací v r. 1964). Ostatní japonská špicovitá plemena jsou menší—nippon inu měří v kohoutku 43,2 cm—54,5 cm, ainu 40,5—51 cm, šiba inu 35,5—40,5 cm. Kromě toho se od akit inu liší nippon inu a šiba inu ocasem (nippon inu ho má zakroucený, šiba inu zkrácený, pahýlovitý) **

Lebka je u plemene akita inu široká se silnou čenichovou partií, neboť čelisti psa užívaného k lovu musí být silné. Uši požaduje standard malé, trojúhelníkovitého tvaru, vztyčené. Oko je malé, hluboko uložené, tmavě hnědé barvy. Krk by neměl být příliš dlouhý, měl by však být silný. Trup je celkově mohutný a hrudník prostorný. Končetiny by neměly být příliš dlouhé, avšak s co nejsilnějšími kostmi. Všechny tyto požadavky samozřejmě souvisí s loveckým uplatněním plemene (hlavně v minulosti, dnes je akita inu používán jako pes služební a pracovní). Povahové vlastnosti plemene jsou odvaha, vytrvalost, odolnost vůči obtížím a těžkostem, neohroženost a mimořádná věrnost. Tou je akita inu ve své vlasti přímo proslulý, pro ni je tak vážen. Kromě čistě bílé barvy, jakou má Goro, je plemeno známo i v barvě plavé, černé, pšeničné, šedé, černé s pálením (black and tan) aj. ** Prvním do ČSSR dovezeným představitelem akita inu byl pes Yoi di Cambiano, narozen 13.12.1983, otec: mezinárodní šampión krásy FCI Genowa Kusha Nippon, matka: Kawasaki di Cambiano, chovatel: T. Garabelli, Itálie, majitel: dr. Z. Šebek, CSc., Hluboká* O schopnostech psů vracet se domů, ke svému pánovi, toho bylo již dost napsáno. Především z beletrie je známo několik takových příběhů, stačí vzpomenout na nezapomenutelnou Lasii z knihy Erica Knighta Lassie se vrací (a stejnojmenný film podle knihy natočený). Psi překonávají neuvěřitelné vzdálenosti, četné překážky (a to i v případech dobře ověřených), jejich orientační smysl je vede tam, odkud pocházejí, k jejich majiteli. O podstatě orientačního smyslu u psů však víme dosud velice málo. Snad jen u ptáků, kteří podnikají rok co rok daleké tahy do zimoviště a zpět, byl orientační smysl důkladně zkoumám. Jinak jsme odkázáni víceméně na náhodná pozorování. Již padesát let zaznamenávají britští vědci zprávy o různých domácích zvířatech (včetně psa), která podnikla dlouhou cestu, aby se dostala zpět ke svému majiteli. Mezi těmito zprávami je přes sto případů psů. Někteří z nich museli překonat skutečně neuvěřitelné vzdálenosti—až 3000 km—aby se dostali domů. Jsou to případy psů, které vazal majitel s sebou na dovolenou a tam je ztratil, případy psů prodaných a tak dále. Jak psi naleznou cestu zpět? Na trasách 50—80 km učinili vědci dílčí experimenty a zjistili, že nejraději putují psi za jasných nocích. Údajně se řídí postavením hvězd a měsíce. Také na těchto krátkých tratích přicházeli zpět dříve, vál-li ze směru, kterým šli slabý vítr (to znamená, že se orientovali čichem). Přes den psi většinou odpočívají, stejně tak za deštivých dnů a nocí nepokračují v cestě a zůstávají v okolí místa, kam dorazili. Zvláštní roli hraje pravděpodobně optická paměť psů založená na dokonalé pozorovací schopnosti. Na tu, jak se ukazuje, by se měl v budoucnu výzkum soustředit především, má-li být orientační smysl psů lépe poznán.

84/2Všestranná akita inu

Všestranný pes je v myslivecké kynologii zvláštní termín pro lovecky upotřebitelného psa, který úspěšně zvládl všestranné zkoušky. Akita inu, japonské národní plemeno - největší z japonských špiců—byl původně také psem loveckým. Užíval se většinou k lovu medvědů a jiné velké zvěře. A přesto není spojení „všestranná akita inu“ míněné v loveckém slova smyslu. Pravda, velké zvěře i v Japonsku ubylo tak, že lov na medvěda je dnes něco mimořádného. Akita inu však nenalezla další další uplatnění v japonské myslivosti. Uplatnila se jako všestranný pes v pravém slova smyslu. Výborně se osvědčil jako pes služební, je prý vynikajícím obranářem, tvrdým a neohroženým, ale uplatňuje se také znamenitě jako vodící pes pro nevidomé (jako u jiných plemen se i zde dává přednost fenám).

84/5 Kdo byl Goro?

Se značným čtenářským ohlasem se setkal Gorův návrat, který by uveřejněn v čísle 83/12, str. 19, tohoto časopisu. Reagovali jsme jím na zájem čtenářů o psa, jenž hrál v japonském seriálu Goro—bílý pes, který na podzim loňského roku vysílala Československá televize. Protože mnozí čtenáři nesouhlasili s určením plemenné příslušnosti Gora, vracíme se k záležitosti ještě jednou, podrobněji, a přinášíme příspěvek, jenž se pokusí odpovědět na otázku.

Odpověď není zdaleka tak prostá, jak by se mohlo zdát. Odborná literatura je na údaje o japonských plemenech (s výjimkou japončíka a několika dalších) chudá. Pokud nějaké popisy přináší, jsou kusé a nesystematické a nezřídka uvádějí jména, které zase v jiných publikacích nenacházíme. V úvodu ve svém příspěvku o původních japonských plemenech psů pro rakouský odborný kynologický časopis Unsere Hunde (číslo 3/1983) konstatuje jeho autor, japonský odborník dr. Kotaro Baba, že poslední dobou se kynologové v zahraničí (rozuměj mimo Japonsko) stále více zajímají o japonská plemena a dodává s povzdechem: „Přitom se v Evropě některá z těchto plemen často pletou a zaměňují, a to po hříchu i na mezinárodních výstavách. Také v zahraničních odborných časopisech a knihách bývají japonská plemena zobrazována s nesprávnými názvy.“ Co k tomu dodat? Že to je pravda. Ale též je třeba připomenout, že vlastně není divu.

Dr. Kotaro Baba konstatuje, že existuje celkem 10 původních japonských plemen. Šest z nich má vztyčené ušní boltce a na zádi stočený ocas. Těchto šest plemen patří do příbuzenstva severských psů (lajek, husky, samojedů). V souvislosti s čtenářským ohlasem na článek Gorův návrat je pro nás zajímavých právě těchto šest psích plemen. Někteří čtenáři vyslovili pochybnosti, zda Goro je skutečně příslušníkem plemene akita inu, domnívají se, že by měl být zařazen do plemene šiba inu, ainu, šikoku inu nebo jiného. Vraťme se však k údajům japonského Ilustrační foto odborníka. Šest plemen příbuzných severských psů je podle dr. Kotaro Baba ainu, kai inu, kišú inu, šikoku inu, šiba inu a akita inu. Kromě šiba inu má každé z těchto plemen i jiné jméno nebo jiná jména. Ainu se také nazývá Hokkaido ken nebo doh ken, kai inu se nazývá též košu tora nebo kai ken, jiným názvem pro plemeno kišú inu je kišou ken, šikoku inu se nazývá také šikoku ken nebo koči ken a akita inu je známa i pod jménem akita ken.

FCI uznala standardy pěti japonských plemen se vztyčenými ušními boltci a na zádi stočeným ocasem. Je to ainu (též hokkaido ken) s číslem standardu 261, velký japonský pes (neboli akita inu) - číslo standardu 256, malý japonský pes(šiba inu) —číslo standardu 257, a sanšu (neboli středně velký japonský pes)- číslo 258. Toto poslední uvedené plemeno je podle dodatku oficiálního standardu známo ještě v menším vydání, jako malý šansu, jenž se od svého většího bratra odlišuje pouze kohoutkovou výškou. Plemeno sanšu ovšem dr. Baba neuvádí. Proč? Snad proto, že je nepokládá za původní. Sanšu je totiž údajně křížení čínského čau-čaua s domácími japonskými plemeny. Překvapuje to ovšem, protože z dalších plemen ( s šesti prve uvedenými zcela nepříbuznými) dr. Baba klidně uvádí jak plemeno tosa inu, evidentní produkt křížení cizích plemen (bernardýn, mastif, bulmastif, německá doga, buldog, bulteriér, pointr aj.) s domácími japonskými plemeny, tak japonského špice a japonského teriéra, plemena, která jsou na tom se svým původem podobně jako tosa inu. Dostupné údaje o kohoutkové výšce navíc ukazují, že sanšu může být považován za plemeno totožné s některým jiným plemenem uváděným japonským odborníkem v rakouském časopisem.

Pokud jde o plemena kai inu, kišú inu a šikoku inu, neliší se vzájemně kohoutkovou výškou. Psi měří v kohoutku 49—55 cm, feny 46—51 cm. Kišú inu a šikoku inu se neliší ani zbarvením. Tato dvě plemena jsou jsou známa v barvě bílé, červené a žíhané. Kai inu se vyskytuje v barvě černé s červeným žíháním, červené s černým žíháním nebo černo-červené. A sanšu? Kohoutková výška u velkého sanšu činí podle standardu FCI 50-55 cm u psů a 45-50 cm u fen, zbarvení srsti může být bílé, červené, černé, žíhané aj. Chtě nechtě vyvstává otázka, čím se tyto formy navzájem od sebe vlastně liší, zda je jejich rozdělení na samostatná plemena opodstatněné. Z literatury žádné další znaky, jimiž by se odlišovala, nejsou známi, ani dr. Kotaro Baba o žádných takových znacích nemluví, pouze uvádí, že každá forma (podle něho plemeno) pochází z jiné oblasti Japonska.

Docházíme k málo potěšujícímu závěru, že v podstatě japonská plemena (k nimž by mohl Goro náležet) liší zásadně prakticky pouze svojí kohoutkovou výškou. A to je znak, jak ukazují literární údaje, právě u uvedených japonských plemen velice proměnlivý. Tak pro akity inu se uvádějí tyto kohoutkové výšky: 63,6-69,6 cm (psi), 57,5-6š,6 cm (feny); nebo 50,0-68,5 cm (bez rozlišení pohlaví). Japonský pes střední velikosti měří podle standardu FCI v kohoutku v kohoutku 48,5-54,2 cm (psi) a 42,4-48,5 cm (feny. Kohoutková výška plemene šiba inu činí 37,9-40,9 cm (u psů) a 34,9-37,9 (u fen); nebo 37,5-40,0 cm (bez rozlišení pohlaví). Ainu měří v kohoutku podle některých pramenů 41,0-50,0 cm (s poznámkou, že feny bývají menší), podle jiných 48,5-51,5 cm (bez rozlišení pohlaví). O plemenech kai inu, kišú inu a šikoku inu již zde byla zmínka, stejně jako o „velkém“ sanšu. U „malého“ sanšu činí podle standardu FCI kohoutková výška 40,0-45,5 cm (psi) a 37,0-42,0 cm (feny). Pro úplnost zbývá zmínit formu či plemeno nazývané někdy v literatuře nippon inu. Kohoutková výška se udává (bez rozlišení pohlaví) hodnotami 43,2 cm—54,6 cm. Okamžitě se zde nabízí otázka, co je vlastně nippon inu? Kohoutkovou výškou se shoduje s plemenem sanšu, ovšem když pomineme rozlišení této formy na velkého sanšu a malého sanšu. S ohledem na původ plemene sanšu (produkt křížení) by název nippon inu mohl přicházet v úvahu jako specifické označení pro plemeno vytvořené v Japonsku (viz obdobné názvy japonský špic, japonský teriér). Seřadíme-li si plemena, jež nás v souvislosti s představitelem Gora zajímají, podle velikosti, zjišťujeme, že nejmenší je šiba inu. Jen o málo větší je malý sanšu. Následuje ainu, který je jen o málo měnší než velký sanšu a trojice kai inu, kišú inu a šikoku inu (nejdeli o formy totožné, resp. Odlišné pouze místem původu). Největší z japonských plemen s postavenými ušními boltci a ocasem neseným na zádi je akita inu. Vezmeme-li v úvahu hodnoty uváděné standardy (zaokrouhlené) a hodnoty získané jako průměry údajů v různých pramenech (rovněž zaokrouhlené), můžeme sestavit následující řadu kohoutkových výšek: 35-41 cm (šiba inu), 37-45 cm (malý sanšu), 41-51 cm (ainu), 45-55 (velký sanšu, resp. Kai inu, kišú inu, šikoku inu), 51-70 cm (akita inu). Co z této řady plyne? Na první pohled je nápadná jedna věc: hodnoty příslušející jednotlivým formám se překrývají a tvoří více méně plynulou řadu. Lze to říct i jinak: nejmenší malý sanšu je menší než největší šiba inu, nejmenší ainu je menší než největší menší sanšu atd. atd., až nejmenší akita inu je menší než největší sanšu či kai inu, kišú inu a šikoku inu. Což je přinejmenším pozoruhodné a což také napovídá, že s určením plemenné příslušností psa pocházejícího z Japonska, se vztyčenýma ušima a na zádi neseným ocasem, to není snadné.

Bylo již řečeno, že další diakritické (rozlišovací) znaky prakticky nejsou známi, pokud ovšem vůbec existují. Dr. Kotaro Baba z Japonska o žádných nemluví. V literatuře lze nalézt údaj o tom, že šiba inu má kupírovaný ocas**. Ani o této skutečnosti se japonský kynologický odborník nezmiňuje a je možno nalézt celkem spolehlivá vyobrazení plemene šiba inu, na nichž psi mají ocas normálně dlouhý (a na zádi nesený). (Nelze ovšem vyloučit, že zkrácení ocasu se u tohoto plemene skutečně vyskytuje. Může jít, jako u psů z jiných skupin, o následek mutace.) Důležité je, že ani ve stavbě těla, ani ve stavbě hlavy není zásadních rozdílů mezi jednotlivými formami či plemeny. Ani zbarvení srsti mnoho nepomůže—z uvedených forem může být bíle zbarvený ainu, kišú inu, šikoku inu, šiba inu, akita inu i sanšu (údaje o plemeni nippon inu rovněž bílou barvu připouštějí).

Kdo byl tedy Goro? Nezbývá než se spolehnout na odhad kohoutkové výšky psa, který Gora hrál. A tu se zdá, že skutečně nejpravděpodobnější je akita inu, i když rozhodně nelze vyloučit ani formy menší (neztrácíme z paměti, že nejmenší akita inu může být menší než největší velký sanšu a formy, jež jsou mu kohoutkovou výškou blízké—kišú inu a šikoku inu). Jednoznačně nelze vyloučit ani plemeno ainu, vždyť největší ainu může mít 50 cm v kohoutku a odhadnout z obrazovky nějakých 5, 7 či 10 cm lze jistě dosti těžko. A tak snad jako úplně poslední vodítko zbývá rozšíření jednotlivých forem (plemen), o něž nám jde v jejich vlasti. Toto hledisko hovoří opět pro plemeno akita inu. Je rozhodně z plemen, která nás zajímají v souvislosti s Gorem,v Japonsku nejrozšířenější. Ainu, kišú inu i šikoku inu jsou svým výskytem omezeni na menší, více méně ohraničené oblasti.

Pro nás, Evropany, jsou tato japonská plemena poněkud obtížně rozlišitelná, asi tak, jako pro Japonce byla obtížně rozpoznatelná plemena bílých evropských pasteveckých psů, příbuzných slovenského čuvače. To bychom neměli ztrácet ze zřetele, kromě toho je zřejmé, že v japonském televizním seriálu nešlo zdaleka o plemennou příslušnost přestavitele Gora, ale o krásný vztah mezi člověkem a psem.

(ze zahraničních pramenů)

Porovnání velikostí japonských plemen

87/3 a 87/5 Ohlédnutí za výstavní sezónou

Akita inu, fena Sakura Hime, narozená 11.6.1985, otec: Inataro, matka: Sakura Izumi, chovatel: Tadakazu Izumiva, majitel: J. Zehentgruber, Rakousko
  Obrázek ze článku: Případ Eurasier Hovoří se zde o možné příbuznosti těchto dvou plemen

87/9 Mezinárodní výstava psů všech plemen Brno 4.-5.7.1987

Akita inu– je typický představitel původních japonských špicovitých psů, z nichž můžeme namátkou jmenovat ještě ainu nebo šiba inu, Ani jedno z těchto plemen není v Evropě dobře známé či dokonce běžné. Nejčastěji se na velkých mezinárodních výstavách psů objevuje právě akita inu, která je pravděpodobně nejrozšířenější (její obliba má stoupající tendenci). Akita inu, fena Benihime of Nichinansow, narozena 20.8.1985, otec: Tamaki of Aizu Nisono, matka: Fumihime of Nichinan, chovatel Kuroki Shinya, majitel: M. Farkashazi a aZ. Folkmann, Maďarsko Také je zřejmě nejimpozantnější, protože dosahuje kohoutkové výšky 50-68,5 cm. Předpokládá se, že akita inu je spřízněná se severskými špicovitými psy typu lajek a sibiřského huskyho, pravděpodobná je itéž vzdálenější příbuznost s čínským čau-čauem (prostřednictvím plemene ainu, psa Ainů, původních obyvatel japonských ostrovů, kteří na ně přišli či spíš připluli z asijské pevniny). Plemeno či forma, která představuje jakési společné předky všech dnešních původních japonských špicovitých psů (nejblíže je jí zřejmě ainu), je velice známa dlouho, doložená je z doby kolem 2000 roků př. n. l. Pracovně byla akita inu původně používána jako pes lovecký, uplatňovaly se při lovu medvědů a jelenů, sloužily ovšem i jako psi hlídací a vojenští (služební).

88/8 a 90/91

Foto ze článku: Nové rozdělení plemen podle FCI
Vznik skupiny V.—špicovití psi a tzv. primitivní plemena
Akita inu z časopisu Canis Revue, foto jako soutěžní otázka. Zřejmě se jedná o akitu z Amsterdamu

Plemeno akita inu bylo dříve spojeno s americkou akitou (velký japonský pes). Rostoucí obliba plemena umožnila vytvoření samostatného klubu:

92/8 AKITA—INU KLUB ČR.

Dne 1.5.1992 se sešla valná hromada členů klubu japonského plemene akita inu, aby projednala další postupy řízení plemene podle mezinárodního standardu FCI v souladu s jeho výkladem mateřskou zemí—Japonskem, kde klub tohoto plemene má přes 60 tisíc členů.

Založením řízeného chovu japonského plemene akita inu, se dostává výbor klubu do velmi vážné a zodpovědné situace, která spočívá v zajištění specifik chovu podle japonského výkladu standardu FCI, tj. psů s výrazně širokou hlavou, velmi krátkým uchem, jehož výška je menší než šířka a s typicky položeným ocasem. Protože v Evropě i u nás byl založen chov na typu hlavy, jež u značného počtu jedinců neodpovídá japonskému výkladu a řízení chovu (tzv. americký typ s podstatě užší hlavou a delším uchem), dochází v součastné době v celé Evropě, hlavně ve Spolkové republice Německo, k orientaci na japonský typ. Akita inu je japonské národní plemeno a tudíž její chov musí být zaměřen výhradně na dodržení typu podle japonského výkladu, a to i do doby, než standart FCI bude doplněn a upraven přesnými rozměry jednotlivých partií, Ilustrační foto k textu hlavně hlavy, uší apod. Proto např. chovatelé z Itálie, SRN dovážejí typické jedince z Japonska pro zdokonalení svých chovů. S majiteli těchto typických představitelů plemene navázali již naši chovatelé styky, které využívají jak při krytí fen, tak k dovozu štěňat, pocházejících z typických japonských rodičů. Dokonce je zajišťován, i přes značné náklady, dovoz typického psa z Japonska letecky. Jedině tato cesta je možná, pokud se chceme přiblížit světovému trendu, na který již několik let přecházejí ostatní evropské země. Nemůžeme proto ani my čekat, až nás překvapí nový standard FCI s číselně vyjádřenými rozměry. Na tuto skutečnost nás již upozornilo nepříjemné varování při posuzování na výstavách v SRN, kde naši jedinci, ocenění na našich výstavách jako výborní, příp. i s tituly, se vrátili s oceněním “dostatečný“.

Z uvedených důvodů navazuje náš klub prostřednictvím FCI styk s japonským klubem se žádostí o přesný výklad standardu, podle kterého se plemeno posuzuje v Japonsku. Do zavádění správného japonského typu v Evropě se náš klub včleňuje zároveň s ostatními evropskými státy, tedy nezpožděně, což však vyžaduje důslednost.

Tehdejší předseda klubu: Josef Khyn a poradce chovu: Jan Findejs

Kaga  Kaga of Shingetsuen—pes importovaný z Japonska, Interšampión, Šampion ČR, Polska, Slovenska, 9x CAC, 4x CACIB, 5x BOB, 3x Vítěz Bratislavy, Nitra, SR, Mladá Boleslav, Brno—Národní vítěz… Jeho jméno je součástí mnoha rodokmenů akit, majitel: J. Plachý

Foto a tituly z inzerát ze Psa 95/4