Historie

Název plemene

V japonštině znamenají slova "inu" a "ken" pes. Akita inu je tedy pes z okresu Akita. Tokio Kdy ale název vznikl se nedá přesně určit, hovoří se o 200 či 400 letech od vzniku názvu. V Japonsku se také nazývá "šiši inu", což se dá přeložit jako "velký pes". Přípony inu a ken se dnes často opomíjejí a lidé se omezují na označení akita. Často se můžeme setkat s různými způsoby zařazení do rodu_ten akita x ta akita. Ve spisovné češtině je správné zařazení do rodu ženského, tedy ta akita inu. Vyplývá to ze samotného skloňování Genitiv: bez akity_bez ženy, Instrumentál: S akitou_s ženou atd.

První nálezy

Japonský archeolog Dr. H. Saito nalezl při vykopávkách na neolitických nalezištích kosti asi 300 psů, které se dochovaly asi z roku 5000 př. n. l. Museum Psi měli kohoutkovou výšku od 36,8 do 49,5 cm, pouze v severozápadní části psi dosahovali výšky kolem 55 cm, což zřejmě byli předci dnešních akit. Pomáhali svým pánům lovit při jejich životě kočovníků. Ze 2. století před Kristem se v Japonsku vyráběly figurky psů jako pohřební dary, kostelní zvony s reliéfy zobrazujícími tyto psí společníky. Psi mají vztyčené uši, silnou špičatou mordu a zatočený ocas na hřbetech. Jedná se o prapředka dnešních japonských plemen, jenž se nazývá Nippon inu. Psi byli samozřejmě menšího vzrůstu než dnešní akity, poněvadž při drsných klimatických podmínkách a nedostatečném množství potravy by takto velcí psi nemohli přežít. Dr. Watese, jeden ze zakladatelů japonského spolku na ochranu zvířat, rozlišuje tři formy psů. Podle něj severní forma psa (velká, dlouhosrstá převážně bílá či šedo-bíle strakatá, se vztyčenýma ušima daleko do sebe a stočeným ocasem) je předchůdce dnešních akit. Oproti tomu Dr. Saito myslí, že akita vznikla křížením Nippon inu a čau čau. Moderní soška akity ze dřeva Dále se domnívá, že psy přivedli do izolované Odate kočovníci. A teprve zde se s postupem času formoval dnešní typ.

Akita doma

Akity byli původně plemeno lovecké. Lovili velkou zvěř (jako např. medvědy, jeleny…) často ve spolupráci s cvičenými jestřáby. Dlouhou dobu byl v zemi uzákoněn zákaz na vyvážení plemene z ostrova, který padl v období Druhé světové války. Kdysi tradiční výjev z domů v Odate, provincie Akita V roce 1931 bylo plemeno ministerstvem výchovy prohlášeno za japonské kulturní dědictví a jejich chov je podporován státem. Dodnes je akita inu chápána jako národní poklad. Akita je považována za symbol zdraví a blaha. Onemocní-li nějaký člověk, posílají mu jeho příbuzní a přátelé hliněné figurky akit, zvané Inukariko, s přáním brzkého uzdravení. Narodí-li se dítě, rodiče opět obdrží sošky akit. Mají přinést dítěti štěstí.

 

Etapy japonských dějin

  • Ashikaga - Sepsání první plemenné knihy Kezuke-cho
  • Edo - Rodina Tokugawa řídila japonskou politiku. 5. šogun z této rodiny se jmenoval Tsunayoshi, Byly vymyšleny a protože byl narozen ve znamení psa, vydal zákony na jejich ochranu. Kdo například poranil či dokonce zabil psa, byl potrestán vězením či smrtí. Výstava v Japonsku Psi měli velkou cenu a držet je si mohli dovolit jen bohaté rodiny. Z této doby také pochází zvyk tzv. hierarchie vodítek. Barva, druh a způsob nošení udávaly sociální stav rodiny. Používali se také při zvláštních příležitostech, např. když byly akity postaveny vedle oltáře předků, když šogun konal přehlídku svých vojsk, či když se šlo na lov. předpisy, podle kterých se se psy mluvilo a zacházelo. Psům byli přidělováni zvláštní strážci, kteří je museli obsluhovat, pečovat o ně a starat se o krmení, které podléhalo zvláštním obřadům. Strážci se nazývali Inukai. I dnes je akita stavovským symbolem. Žijí ale zpravidla v psincích a nemají takřka žádné napojení na rodinu. Důležité je, aby pes získal ceny na výstavách, oceněný pes je chráněn vládou.
  • Meidži - V tomto období se v Japonsku rozšířily psí zápasy po vzoru západního světa. Jeden z mnoho památníků, akití rodina Na tradice a kulturu se nebralo příliš ohled. Akity byly křížené s těžkými bojovými psy, kteří se dováželi z pevniny. V roce 1910 byly zápasy zakázány, ale pravé akity sotva existovaly. Navíc se v roce 1911 zavedla daň ze psů, která vedla k masivnímu poklesu počtu chovaných psů. V roce 1871 byla na japonské ostrovy zavlečena vzteklina, což zasadilo japonským chovatelům další tvrdou ránu (v roce 1925 bylo zaevidováno asi 3205 nakažených psů).
  • Taisko - Znovuožití psích zápasů a opětovné křížení akit s velkými psy. Kříženci se nazývali Šin-akita (=nová akita), měli zatočený ocas, ale svěšené uši (důsledek křížení s tosou inu).

Obnova starého plemene

Veřejnost si začala uvědomovat ztrátu plemene a snažila se udržet ho při životě. Dr. Watase se vydal kolem roku 1920 do Odate, aby zde hledal staré typy akit. Kanálový poklop v Odate Zachovali se jedinci, kterým se v místním dialektu říkalo Matagi. Pomocí těchto psů byl obnoven chov akity inu. V roce 1927 byla založena Akita Inu Hozonkai (AKIHO), společnost pro zachování plemene. Prohlášení psů za národní kulturní dědictví zamezilo veškerý export akit. V roce 1932 založili Dr. Watase a Dr. Saito společnost na ochranu japonských plemen. Vláda vypsala ceny pro dobré psy a chov opět pokročil kupředu. Druhá světová válka bohužel mnohé zničila. Většina důležitých dokumentů se ztratila díky bombovým útokům a válečným zmatkům, byl vyhlášen zákaz krmení psů a zvedla se také poptávka po psí kožešině pro japonskou armádu. Američtí vojáci si všimli těchto velkých psů a byli ohromeni jejich povahou i exteriérem a odvezli si některé akity inu s sebou domů, kde začali svůj vlastní chov jako u většiny plemen... V Americe vznikla nová rasa, která je nazvána Americká akita (dříve Velký japonský pes). Dodnes se spekuluje o tom, zda Američané znovu přikřížil německé ovčáky a mastify či nikoliv. Rozdíly jsou však patrné na první pohled: často černá maska, silné čelní vrásky,strakatá a krátká srst, Obraz znázorňující lov s akitami špatně zatočený ocas a větší velikost. Po Druhé světové válce v roce 1948 byl založen japonský Kennel Klub, který je dnes členem FCI. Při nové další výstavbě plemene se nejprve vytvořily dvě rozdílné linie:

  • Chovatel Ichinoseki v Odate - odchoval generace čistých akit. V Japonsku byl nejvíce oblíben zastánci starého typu. Psi jsou kratší, kompaktnější, červení, sezamoví a bílí. Největší význam pro chov měla fena Date, její potomek Kiyo Hime, určoval chov v 50.letech.
  • Chovatel Ito - Měl psy větší s lehčími kostmi, žíhané a černé s bílými znaky. Položili základ pro chov v Americe. Nejvýznamnější fena se jmenovala Dewa. Její potomek, zkřížený z obou typů chovaných akit, byl šampión Kongo, který ovšem neuspokojoval svou povahou.

Dnes je v Japonsku údajně 100 000 akit, z toho 80% červení, zbytek bílý nebo žíhaný.

Jeden ze psů z pomníku věnovanému na památku psům z Antarktidy

Pomníky pro akity

Pro expedici k jižnímu polu v roce 1957 vzali s sebou japonští polárníci 20 akit pro tažení saní. Expedice byla přerušena kvůli nepříznivým podmínkám, veškerá výbava včetně psů byla ponechána na místě. Pobouření milovníků zvířat bylo obrovské. O tři roky později se mělo v expedici pokračovat, ve starém táboře našli badatelé 12 psů ze zanechaných 20 při nejlepším zdraví. Patrně se museli živit lovem, či požíráním mršin vyplavených mořem, které leželo více než 100km od tábořiště. Psi se na původní místo vraceli, doufali, že je páni najdou a dočkali se...Císař Hirohito dal podnět k tomu, aby byl na památku těchto psů vztyčen v Tokiu pomník. Dvanáct akit v životní velikosti z bronzu má do budoucna připomínat neobvyklou statečnost a věrnost národního plemene. Jiný Japonec, spisovatel Naomi Uemura, se v roce 1978 postaral o titulky v tisku celého světa.Sám dosáhl severního polu. Ovšem bez pomoci akit by takového úspěchu těžko dosáhl.

Hachiko štěně  Hachiko fotografie  Hachiko socha 
V ruchu nádraží Shibuya v milionovém Tokiu stojí bronzový pomník akity inu Hachiko, který se narodil v roce 1923. Jeho majitelem byl profesor Dr. Ueno z tokijské university. Každý večer se Hachiko vydával na naproti svému pánovi, který jezdíval domů v 18 hodin. V květnu 1925 profesor zemřel na svém pracovišti. Hachiko čekal celou noc. Celých devět let se vracel v šest hodin na nádraží, čekal marně na návrat svého pána. Zemřel v roce 1934. Dnes jeho socha symbolizuje věrnost… Příběh o Hachikovi se vryl do paměti mnoha lidí nejen z Japonska. Zde můžete vidět filmové zpracování dojemného a srdceryvného příběhu:

Encyklopedie Plemena psů - Hans Räber