Duo CACIB Wels 2008

Tentokrát jsem do svých tlapek vzal psaní já, Hagísek. Popíši Vám všechny naše peripetie i úspěchy, které se nám během dvou dní přihodily. Když mě ráno táhli páníčkovi z postele, načež mě nacpali do vany a pak na mě foukali prazvláštním větrem, v duchu jsem si říkal „ Á, zase se budu muset vystavovat“. Nebyl jsem daleko od pravdy (ne, že bych se někdy mýlil), ale teď to bylo jiné. Když jsem se rozloučil s holkami, nastoupil jsem do auta, které bylo plné věcí – vždycky toho panička vozí dost, ale teď toho bylo i na ní moc.

Hned na Horkách jsem spatřil nějakého hafana, kterého obvykle na výstavách nevídám. Jak mi později páníčci řekli, byl to zlatý retrívr s delším jménem, než mám já: Chic Chairman Artemis Gold, jeho páníček chodí do práce s tím mým. No, sice přiznávám, že se mi líbil, ale před konkurencí to nedám ani chlupem najevo :o) Zlaťáček byl na své úplně první výstavě a vedl si skvěle! Odnesl si známku výbornou mezi velikou konkurencí. Pan rozhodčí do posudku napsal, že by se umístil i lépe, kdyby se lépe předvedl.

No, nic… Až do Českých Budějovic jsme se Sandrou pospávali. Ale tam na mě čekalo překvapení. Z vedlejšího auta na mě koukala akita! A ne jen tak ledajaká, ale stará známá Fajuš – stará se tedy u dámy nehodí, ale snad mi to odpustí. Přivítal jsem se s Fajuščinou paničkou a mohli jsme jet dál. Cesta před námi byla ještě daleká…

Ještě víc než Sandra doufala… Vím, že se jí v autě dělá zle, ale doufal jsem, že to zvládne. Pamatuji si, že když jsem byl malinký, taky mi nebylo zrovna nejlépe. No, bylo to zlé… Ale přežila to :o) Hůř na tom byli Fajkýškovi, kteří se ji na parkovišti ve Welsu lekli :o) Já na ní taky koukal, připomínala mi to, co honím v jezírku. Jak jen tomu říkají… Jo už vím! Nechtužabku! Takže vypadala jako nechtužabka. Marně jsme si mysleli, že už nás čeká jen to dobré. Ale trochu jsme se zmýlili. Jako první nás na výstavě uvítala nekonečně dlouhá fronta. Takovou jsme u nás ještě neviděli. Páníček s Feičinou Janou hledali druhý vchod, paničky se mnou Feiko a jejím páníčkem zatím vystávali frontu. Mě čekání ve frontě ubíhalo rychle, kolem pejsci i Fajuš. Postupně jsme se stejně do budovy výstaviště všichni dostali.

Konečně jsme se mohli uvelebit u kruhu, kde už na nás čekal Daimon s páníčkama. V kruhu na páníčky místo čísla čekalo nemilé překvapení: musíte do výstavní kanceláře. To by zase tak zlé nebylo, kdyby se Sandra učila německy… Naší zachránkyní se stala Jana. Ani chvíli neváhala a jala se bojovat za naše výstavní číslo. Fronty ve výstavní kanceláři nebyli o nic lepší než u vchodu. Ještě štěstí, že jsem byl s paničkou v klidu na dece vedle Fajušky. Sandra neustále pobíhala od kruhu ke kanceláři a hlásila, zda se ještě nezačalo posuzovat. Z výstavní kanceláře je šupovali na kasu. Jenže to už začalo posuzování… Ještě štěstí, že na výstavu přijel i Daimon. Tedy hlavně jeho páníček Ralf. Domluvil nám, abychom nastoupili, byť bez čísla. Nebylo to vůbec jednoduché, vedoucímu kruhu se to moc nelíbilo, ale Ralf jako vynikající řečník nám to stejně usmlouval. Vběhl jsem tedy do kruhu se Sandrou, ale ta měla v kapse velice zajímavé pamlsky. Tak jo, sednu si a jeden dostanu, normálka… Jenže jsem trochu pozapomněl, že jsem ve výstavním kruhu a Sandra šílela nervozitou i ze mě. Za chvíli se ale vyřítil páníček a vítězoslavně držel v ruce výstavní číslo! Ale já už byl stejně vedle, těšil jsem se na ty pamlsky a vůbec jsem se nechtěl předvádět. :o( Paní rozhodčí mi dala známku výborný 3. No nic, co na tom, že pes přede mnou sotva stál na svých křivých nohou… Ale co se dá dělat, rozhodčí měla zvláštní způsob posuzování. Ale záhy si to u nás vyžehlila – Fajuš vyhrála ve své třídě! To bylo skvělý, smutek nás všechny rázem opustil a bouřlivě jsme všichni fandili v dalších kolech. Souboj o CACIB vyhrála taktéž a BOB jakbysmet! Takže jí já i páníčkové moc a moc gratulujeme!! Díky Fajuščině vítězství jsme čekali do závěrečných soutěží. Koukli jsme na ostatní pejsky a hlavně na obedienci. To je vysoká škola poslušnosti, kterou se se Sandrou také budeme učit. Moc se mi to líbilo, snad mi to taky tak půjde jako těm ostatním pejskům. Závěrečné soutěže byli moc fajn, říkali páníčkové, já je trochu prospal. Feiko v kruhu jsem si však ujít nenechal a všichni jsme se zase dali do bouřlivého fandění. Rozhodčí ale tentokrát nebyl přes akity… příště to bude třeba lepší ;o)

Z výstavy jsme odjížděli hned na hotel, tam nás čekalo další „štěstí“. V hotelu spletli naši objednávku, tak jsme dostali dvojlůžkový pokoj bez přistýlky. Naštěstí mi Jana tu přistýlku opět „vyšprechtila“. Spalo se mi v ní hezky, i když jsem přelézal od páníčků k Sandře a zpět. V hotelové hospůdce už na nás čekala Jitka s Ralfem, trochu jsme se ale zapovídali na pokoji s Janou, tak na nás museli chvíli čekat. Vzhledem k tomu, že bych se moc o páníčky jako správný obranář bál, kdyby mě nechali na pokoji, vydal jsem se s nimi. V hospůdce jsem poslušně zalehnul pod stůl a ani se nehnul. Sandra si objednala zeleninový salát. „Nic pro mě“, říkal jsem si, ale jak jsem tak koukal, nebylo to pro nikoho… Talíř koloval po stole a všichni se tvářili dost kysele… Já to jen cítil a stačilo to na to, abych neprosil o svůj příděl – vůně něčeho zkyslého a octa mě opravdu nelákala. Ale prý je to normální chuť - proti gustu… Ale večer probíhal skvěle, všichni se moc dobře bavili a povídali si. Byla to zkrátka legrace. Škoda, že jsme museli tak brzy na pokoje, přece jen jsme byli všichni utahaní, navíc Jitka s Ralfem museli do penzionu pár kilometrů od našeho hotelu. Páníček už zavíral dveře, když se z čista jasna na mě s řevem vyřítil barvář, jak říkala Sandra. Mě moc barevný nepřišel, i když vzteky možná zfialověl… Naštěstí páníček ho ze mě dostal a Sandra ho držela v dostatečné vzdálenosti ode mě. Ne, že bych si s ním neporadil, ale takto se to alespoň obešlo bez zranění. Každopádně jsem z toho měl velkou bžundu a musel jsem všechny vrtěním ocásku přesvědčit, že mi nic není. Po rozloučení jsme se vydali do bezpečí pokoje společně s Janou. Panička mi dala skvělou večeři, která ve mně hodně rychle zmizela. Pak jsem čekal, co asi bude dál… A světe div se, Janě dala taky večeři :o) Naivně jsem si myslel, že se Jana podělí, ale byla rychlejší… :o/ Páníčkové s Janou klábosili snad do půlnoci a bylo to prima. Ráno bylo kruté, jako každé ráno. S páníčkem jsem se šel ještě vyvenčit, zatímco panička balila věci a Sandra zdržovala. Já jsem se stal na chodbě terčem zlých úmyslů berňáka, ale zase mě páníček zachránil… Já se prostě prát nebudu, mám na to své lidi :o)

Výstava nás už nepřivítala dlouhou frontou i posuzování bylo už lepší a hlavně jsme měli i číslo. Získal jsem V2, Rez. CACA. Ale Fajka opět perlila a odnesla si V1, CACA a Rez. CACIB. Takže opět gratulujeme! Zpáteční cesta už probíhala v pohodě a zakončili jsme ji lépe, než jsme čekali - díky Pavlově kouzelné navigaci, která našla sníh!! No, já řádil jako pominutý. Lítal jsem a skákal, běhal jsem a trhal… Škoda, že u nás moc sněhu není… Ale s Fajuš jsme si to hrozně užili. Prý to měli všichni v plánu ještě před začátkem cesty, ale snad to bylo úplně jasné hned od začátku, jací jsme s Fejuš kámoši, ne? No, zkrátka dovádění, jak má být. Po pozdním obědu jsme se už rozjeli nabytí dojmů domů. Výstavní výlet jsme si strašně všichni užili. Měli jsme možnost strávit víkend s úžasnými lidmi a užít si spoustu zábavy. Už se nemůžeme dočkat další akce, kterou si neméně užijeme!

P. S. Ještě jednou děkujeme moc a moc Janě a Ralfovi za pomoc při počátečních peripetiích!

Pac a pusu Váš Hagísek

Fotogalerie z výstavního výletu do Welsu je zde